„Kdo
jsi?“
Zazněla
otázka s nitrolební ozvěnou.
Nastal
betonový klid. Nevěděl.
„Já,
přeci já,“ nabízela se přidušená odpověď zpod peřiny vědomí. Ale takhle mohl
odpovědět sotva sobě, ne otázce, která přišla. Nebyla jeho. Přišla se krmit.
Právě k němu.
„Kdo
jsi?“
Pořád
tam byla. Ba ne, ta jen tak neodejde.
No,
kdo je, kdo je… Cítil pod podlahou tlak odpovědí. Ne, tyhle nemůže pustit. Tady
nemůže začít. A z vrchu? To… by také bylo příliš.
Vždycky
vystačil se středem. Vždycky stačilo připustit, uznat jisté, nezřetelné
hranice.
„…no,
a někde mezi nimi jsem,“ předhodil žrádlo otázce. Ale tahle byla jiná,
vybíravější. Chtěla kompletní menu. Nedala se odbýt, ani vystrnadit.
Mlčel
a chřadnul.
„Kdo
jsi?“
Padal
do vnitřní propasti. Ani světlo, ani tma. Žádné obrazy, žádná slova…
„Kdo
jsi?“
Tupé
hučení. Zvuk, který nebyl zvukem. Bezbřehé, nepříjemné neobyvatelno. Nebylo
čeho se chytit, čím škrtnout o cokoli.
Chtěl
být obyčejný. Tak obyčejný, aby dalšího vysvětlování nebylo třeba. Obyčejný ve
své podstatě. Nikde víc, nikde míň. Obyčejný a dost! Otázka nasycena.
Ale
věděl, že tak to není. Takovou obyčejností by byl unikátní.
„Jsem!
Jse-em!“ tlačil odpověď na samý kraj výkřiku. Jeho oči udiveně těkaly dovnitř i
ven. Sledoval to klidné dění. Divnosvět s kartonovou realitou se poťouchle
usmíval každodenní nenápadností. Tušil kov pod úhledně slisovaným papírem.
Mechanismy pilného nezastavitelna. Tam se skrývala odpověď. Prsty zraku hladil
voňavý papír, bohatě malovaný.
„Jsem…
přeci jsem skutečný,“ cítil na patře stopy zinku a kadmia. Šílené tikoty tikotů
tohoto tichého světa. Nepocítitelné vibrace, o nichž lze jen číst, písmena
poskládaná do otázky života: KDO JSI?
Přiražen
na ozubí pravdy. Prolétl vrstvami reality, jako obláčky vymyšleného dýmu. Trpěl
poznáním. Trpěl fatálním nedostatkem klamu.
Otázka
začala žrát.
„Já!
Já!“ to byla správná odpověď.
„Já,
kdo stojím za sebou. Já, kdo se kaju. Já zodpovědný, hrdý a vděčný. Nekonečně
pokorný, soucitný ukrutník…
Já,
otisk sebe sama, propůjčený k životu. Bázlivý hrdina této hry…“
Přezrálé,
utajované skutečnosti padaly do lačného jícnu.
„Tak kdo tedy jsi?“ zazněla otázka na rozloučenou.
„To
jsem jen já,“ prolnula odpověď úsměvem a spořádaným tikotem odhaleného světa.
| 
